středa 23. října 2013

Zuzčino přiznání: Jak jsem zkoušela nepít kafe

Každej máme nějakej pohon. Benzín, slunce, romantickým bláznům stačí voňavá kopretina a nebesky modré oči jejich platonické lásky, s jehož představou si večer zcela neplatonicky dělaj dobře, někomu stačí, že žije. Pak tu máme skupinku lidí skládající se ne ze 70 % vody a 30 % zbytek, ale 60 % vody a 10 % kofeinu. A to minimálně. Coffee junkies, kam patřím i já. 

Ani nevím, kdy to přesně začalo, ale prošla jsem etapami kafí ze školního automatu, když si otevřel kamarád na kavárnu na náměstí, měla jsem tam svůj půllitr, do kterého se sypaly 2-3 lžíce (lžíce, ne lžičky) mleté kávy, dolít k rysce vodou, a pak mlékem až k okraji. Po vypití druhého půllitru začínal mít člověk představu, co je to ten pangalaktickej magacloumák. Vedlejší účinky? Tak na sobě jsem nepozorovala žádné, ale vliv na okolí tu byl. Celý svět se strašně zpomalil, lidem trvalo věčnost, než se vyjádřili. A já jsem se navíc naučila novou řeč, i když to byl možná jenom dialekt, nikdo mi nerozuměl, jenom kamarádka vracející se z technoparty s doznívající extází v těle a banda Italů po třetím dopoledním espressu. To byl asi první okamžik, kdy jsem si uvědomila, že má káva magické účinky, a rozhodla jsem se, že už z mého života nikdy nesmí odejít. A takový blbosti jako nepít kafe jsem se smála s rozklepanýma rukama s šestým hrnkem kávy v ruce.

Že bych to mohla zkusit, mě napadlo až po jednom večeru s abstinující kamarádkou. Jak jsem dopadla? Moje ranní mlčení se protáhlo až do pozdně odpoledních hodin, bolest hlavy a nechutně rychlej svět. Vydržela jsem tři dny, ale důležité upozornění pro vás: TOTO DOMA NEZKOUŠEJTE!

Tenkrát jsem se sešla s jednou kamarádkou na večeři, zdála se mi shrbená, podivně unavená a nezvykle hladová. Po třetím kotlíku kari jsem se musela zeptat, jestli je všechno v pořádku.
„Rozhodla jsem se přestat pít kafe.“
„Panebože, to vážně? To je hrozný, jak je ti?“
„Bolí mě kafe a chce se mi strašně mlíko a cukr.“
„Cožee?“
„Že mě bolej záda a chce se mi strašně spát a umřít.“
„Jsi statečná, jak dlouho už to trvá?“
„Dnes mám první den..“
„Ach..“
Snažila jsem se tedy vymyslet co nejveselejší témata, na hony vzdálené kávě, když si ale vedle nás dali lidé po večeři kafe, radši jsme zdrhli a já se snažila dál vymýšlet antikávový témata, ale kamarádka chřadla a chřadla... „Ty, já si myslím, že jsi naprosto úžasná, že jsi zvládla celý den nepít kafe a rozhodně jsi mi dokázala, že to jde, a rozhodně tě nechci k ničemu navádět nebo ničit tvůj očistný rituál..ale nedáme si jedno úplně maličky, slaboučký filtrovaný kafíčko?“
„Píchni mi ho, dej mi ho šňupnout, ale rychle, proboha!“

Autorka Zuzana Vrzalová za svou odvahu nepít kafe dostala trochu geishy pro její aeropress. Číst o jejích dalších dobrodružstvích můžete na http://zuzanavrzalova.blog.idnes.cz/ nebo ji také můžete sledovat na twitteru jako @podsalek. A že pila kafe z automatu? Všichni jsme tam jednou byli! ;)

Žádné komentáře:

Okomentovat